JANA KAMENÍKA ŽIVOT VEZDEJŠÍ

Dvaadvacátého března roku 1898 se v Lessing Strasse /1/ č. 339/2 v Liberci narodila Antonínu a Anně /2/ Poprovým dcera Ludmila. Jejich starší dceři Marii bylo v té době sedm let, prvorozený syn Adolf zemřel brzy po porodu. Již Ludmilino narození provázely nepříjemné okolnosti, které jakoby chtěly naznačit povahu jejího dalšího pozemského směřování. Matka Poprová totiž ve svém posledním těhotenství, snad vinou špatné stravy, začala trpět měknutím kostí, následkem čehož zůstala po porodu navždy hrbatá. To byla zřejmě jedna z hlavních příčin stále vzrůstajícího nesouladu mezi manžely, jenž vyústil v naprostý rozpad, nikdy oficiálně nerozvedeného, manželství.

Již v září příštího roku se rodina Poprových přestěhovala do Pardubic, kde otec získal místo dílovedoucího, později odborného učitele modelářství na státní průmyslové škole a zařídil si zde také soukromý podnik na výrobu dřevěných modelů, jimiž zásoboval mnoho ústavů po celém Rakousku. V Pardubicích vystudovala Ludmila Poprová Dívčí reálné gymnázium a roku 1918 zde složila maturitu.

Ludmilin osobní život se již od útlého dětství odehrával pod drobnohledem její matky, která o něm měla zpravidla zcela jiné představy nežli dcera. Její dětský svět se sestával ze zahrádky za domem, téměř prost vrstevnické společnosti. Svou první lásku poznala v amatérském studentském divadle. Nežli se však tento vztah mohl rozvinout, byl jí panovačnou matkou přísně zakázán. ("Od té doby mluvila Ludmila Macešková o onom mladém úředníku Františku Tichém jako o své jediné životní lásce") /3/

Již od dětství jezdila na prázdniny do Vysokého nad Jizerou, rodiště své matky, kde se roku 1912 seznámila se synem vysockého písmáka, budoucím inženýrem Josefem Rónem, za něhož se na soustředěný nátlak rodiny roku 1920 /4/ provdala. Kvůli němu také opustila nadějně započaté studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění, kde studovala pod vedením Maxe Švabinského, Josefa Obrovského a dalších. Toto manželství však záhy ztroskotalo. I přesto žila zoufalá básnířka se svým mužem až do roku 1930, kdy se odhodlala svou nešťastnou situaci řešit. Manžel, který již dlouhou dobu žil více se svou služebnou než s paní Ludmilou, se však rozvést nehodlal. Protože k právní rozluce bylo nutno, aby jeden z manželů vzal na sebe vinu za rozvrat svazku, připravila se tehdejší paní Rónová o veškerou možnost vyklouznout z tohoto "manželského pekla" /5/ se ctí. Důsledkem jejího odchodu byla i ztráta syna Dalibora (nar. 1923), již však nesla do sebe ponořená básnířka nezvykle lehce.

Po rozvodu se přestěhovala do, důstojnému životu naprosto nevyhovující, podkrovní místnosti bez kamen a vody, kde "v létě bylo těžko snesitelné parno a v zimě zamrzala voda v stojanovém plechovém umývadle. /6/" Živila se příležitostným psaním do různých ženských časopisů, jejichž honoráře jí zajišťovaly velice bídné živobytí. K tomuto období lze nalézt v její pozůstalosti několik retrospektivních poznámek v strojopisu lyrickoepické reflexe nazvané "Proměna neboli zasvěcení": Zoufání se utišilo, zbyla mi jen drobná hoře a také získaná odvaha skončit rázně své manželské otroctví a utéci do chudoby. i bez těch tisíc, co mi ten člověk ukradl a bez syna, kterého jsem při jeho zásazích naprosto nemohla vychovat. Byla jsem jím psychicky tak zdeptaná, takřka už bez nervů a bez rozumu měřeno ostatním rozumným světem, v němž jsem ještě bláhově hledala ochranu před posledními dobíjejícími ranami. Neochránil mě před nimi nikdo, i když všichni kolem viděli hrozný stav, v němž jsem se ocitla. Odvraceli se, nechtěli vidět ... V tom nuselském kamrlíku pod střechou, kde v létě bylo vedro a v zimě zas velice chladno, protože v komůrce nebyla kamna, jsem po odchodu od tyranského manžela prožila rok. /7/

Ačkoli si, zklamána předchozí zkušeností, zakázala jakékoli další svazky s osobami opačného pohlaví, netrvalo dlouho a podlehla "mystickému vábení" Jiřího Macešky, manžela své bývalé spolužačky z Akademie. Výsledkem tohoto "duchovního přátelství" byl nemanželský syn Ivan (* leden 1932), a to, jak dodatečně zjistila, Maceškovo v pořadí čtvrté dítě. Po rozvodu se svou první ženou a po novém sňatku ztratil Maceška zaměstnání, takže se záhy stala jedinou živitelkou rodiny své a částečně i bývalé rodiny svého manžela, protože její výdělek musel pokrýt i jeho alimenty. Honoráře z časopisů již nestačily, začala tedy jako kreslířka vyrábět střihy a chodila je prodávat do papírnictví. Sama však neměla šanci obstát v konkurenci střihových závodů a živnostenské úřady jí odmítaly vydat živnostenský list na výrobu střihů, protože nebyla vyučená. Pokusila se tedy získat místo učitelky, ale školské úřady zase neuznávaly její maturitu získanou za Rakouska a požadovaly nové zkoušky. Nakonec nastoupila v jednom papírnickém krámku na Žižkově, kde vyráběla a prodávala své střihy, aby tak kryla nedovolenou advokátní praxi svého vedoucího a majitele obchodu, jinak váženého žižkovského radního. Záhy však, díky stížnosti zřejmě některé ze střihových firem, musela i toto místo opustit. Ačkoliv měla vyšší vzdělání, skončila jako návrhářka a kreslička střihů v melantrišském Evině závodě s nejnižší platovou kategorií dělnic, kde bez naděje na postup pracovala až do důchodu.

Již počátky druhého autorčina manželství byly provázeny nejen mnoha komplikacemi, ale i velkou nedůvěrou v jeho smysluplnost ze strany novomanželky, která již předtím prodělala jistou duchovní zkušenost, jež jí před muži přísně varovala. Tento zážitek byl pro básnířku a pro její nový svazek, provázený po celou dobu svého trvání pocity provinění, klíčovým, jak je zřejmé z dochovaných poznámek: "Pamatuji si ... hlas "slib mi, že se muži již neoddáš, byli ti vždy jen neštěstím" ... a hlas plný hněvu a házení mnou na zem, když jsem se zaslíbila Maceškovi..." /8/ Básnířčina neteř Ludmila Matoušová popisuje Macešku jako muže velmi bodrého, přátelského, avšak nenapravitelně nezodpovědného. /9/ Rodina tedy příliš nefungovala a ani její synové nemohli být rychle stárnoucí ženě oporou. Starší Dalibor onemocněl ve svém sedmnáctém roce schizofrenií a stal se otci přítěží. Poslal jej tedy k matce, která již tou dobou postonávala. Když koncem války onemocněla tuberkulózou kosti, zastupovala ji v péči o druhého syna Ivana její starší sestra Marie.

I druhé manželství roku 1945 skončilo, rozvod se konal o pět let později. Po rozvodu se ještě více uzavřela do samoty, zmírňované pouze několika duchovními přátelstvími. Maceška zmizel kamsi do pohraničí a jeho život začal nabírat stále dobrodružnější obrátky. Vrcholem jeho "kariéry" byl rok 1953: "...jak je to s váženým panem otcem. Tak jsem znovu napsal na SNB Jáchymov a odpověděli mi, že otec byl státním soudem v Praze odsouzen do vězení na 10 let ... těch 10 let dostal za toto: a) velezrada; b) špionáž pro cizí mocnost; c) nedbalost ve službě hraničící s vyzrazením dokumentů státní důležitosti ..." /10/

Nejdelší a nejužší z jejích přátelství byl vztah s o třicet let mladším Marcelem Kabátem, s nímž se seznámila zřejmě již na konci války a s nímž pak žila až do své smrti. Nejprve v malém bytě v Týnské uličce, který jí po odchodu od Macešky sehnal švagr, od počátku sedmdesátých let pak na Letné, v ulici Františka Křížka, kde, kromě krátkých pobytů v rodině svého druhorozeného syna Ivana u Mnichova Hradiště, dožila takřka až do konce.

V létě 1947 se pro svého mladého přítele pokusila získat práci účetního v nakladatelství Vyšehrad. Doufala v pomoc sobě nakloněného redaktora Vyšehradu, Bedřicha Fučíka: ... je to kvůli jednomu chlapci, kterému sama ve všem pomoci nemohu a kterému byste mohl snad pomoci vy, věřím tomu. Je mu dvacet let, je velmi nadaný, velmi oduševnělý a velmi inteligentní, duchovního zaměření. Kromě toho trpí pocitem méněcennosti a ctižádosti zároveň. Ctižádosti literární. Psal už v šestnácti letech, obsažně, ale nekultivovanou formou... /11/ Fučík však její nadšení nesdílel: "Doporučovaný chlapec s komplexem méněcennosti a ctižádosti, uvažoval jsem, měl být vlastně jako účetní nenápadně přeškolen na literáta. A vrhnout se na pedagogickou činnost a vychovávat z účetních literáty - na to jsem neměl kdy ani talent". /12/ K osobnímu setkání těchto dvou přátel Maceškové došlo ještě téhož roku v jejím bytě a ani tentokrát si do oka nepadli: "Mé rozumování je náhle přerušeno - z pozadí pokoje se zničehonic, ať už přišel nějakými neviditelnými dveřmi, nebo tam po celou dobu seděl, vynoří mladík a představuje se. Jménu nerozumím. A po pěti minutách převezme nit hovoru - svrchovanými dotazy, posměšky, poučením - stůj co stůj chce být v politice, náboženství, literatuře, ba dokonce v životě, a všechno najednou a v jednom chumlu, každé vysvětlení a námitka proti jeho 'besserwisserei' ho popouzí tak, že nakonec přejde k otevřené agresivitě ... Nedovedu nakonec vůbec čelit tomu přívalu nechtěné drzosti, hlouposti, nevzdělanosti, komunistických floskulí a zároveň protikomunistických výpadů. Přesto se mladý člověk cítí nejjistěji v oblasti 'duchovní' a častuje mě jakousi křesťansko-buddhisticko-pohanskou kaší a chce vědět, jaký je můj názor, z něhož pak vyvozuje, že jsem totální vůl, a dává mi to najevo aspoň pohrdavým krčením ramen." /13/ Muselo uběhnout dvacet let, aby, předtím přísný avšak zřejmě nikoli zaujatý, pouze nechápající, soudce Bedřich Fučík mohl o tomtéž muži napsat: "A nemyslel jsem v tu chvíli na ni (L. Maceškovou), nýbrž na Marcela, v mém pocitu najednou jako na bytost zbrusu novou, právě zrozenou. Byla jeho láska tak silná a jeho vděčnost tak mocná, že obětoval svůj mladý život stárnoucí ženě? Obětoval - nebo oslavil? ... Jeho rytířská služba byla erbem šlechtictví a měla takovouto podobu: chodil na nákup, vařil, pral, uklízel, dělal ošetřovatele, hospodáře a pravděpodobně i finančníka, jestliže penze paní Ludmily byla nepatrná a podpora z Literárního fondu žebrácká. Naštěstí Marcel nebyl přítomen, protože bych si byl nevěděl rady, jak mu vyjádřit svou nesmírnou úctu." /14/

První roky po válce byly pro Maceškovou příslovečným Babylonem. Jakkoli mluvil celý národ stále touž řečí, hlasů bylo mnoho a obsah jejich většinou vášnivě pronášených výpovědí byl pro uvažování básnířky příliš komplikovaný. Zmatena politickou situací, kterou nechápala, chtěla bojovat proti komunistickému tlaku prohlašujíc se sama za komunistku. Díky hospitalizaci na dermatologickém oddělení nemocnice Na Bulovce a nedostatečným kontaktům s médii však, zřejmě naštěstí, její touha řešit věci, kterým nerozuměla, zůstala v podobě několika zmatených dopisů adresovaných opět svému příteli Bedřichu Fučíkovi. Jediným činem v tomto směru bylo, že v létě roku 1947 vystoupila z komunistické strany: neboť jsem zjistila, že se rdím studem namísto stranictvím. /15/ Ludmila Macešková nesla jeho důsledky celý zbytek života - pouhých třicet sedm let... /16/

Počátkem 70. let se oženil básnířčin přítel Marcel Kabát: "... začínám se bát svého budoucího života, mám obavu, jestli jsem tímto sňatkem nezarazil svůj vnitřní vývoj, jestli není výrazem zpronevěry." /17/ Že tuto skutečnost nesla Ludmila Macešková velmi těžce, je nasnadě. Tím spíše, že všichni, včetně novomanžela, o tomto pozdním svazku, z něhož se narodil syn Marcel, pochybovali: "Držím palce, aby pan K. neklopýtnul, je to jen "pokušení" zlých mocností, aby jej přinejmenším zdržely na Cestě, ne-li úplně oddálily. V to druhé sice sama u něj nevěřím, ale zdržení na delší dobu je pravděpodobné, v případě sňatku, nehledě ke zklamání pro něj, neb jak pozoruji, je ta pani vzhledem k duch. věcem ve stadiu primitiva." /18/ Manželé Kabátovi se usadili na Letné a paní Ludmila začala kočovat mezi jejich pražskou domácností a Dnebohem v Českém ráji, kde po svém druhém sňatku /19/ žil její syn Ivan. V této době již pro svůj zdravotní stav vyžaduje celodenní péči. V posledním období svého života se měla definitivně přestěhovat k synovi, jehož žena byla ošetřovatelkou v domově pro mentálně postižené muže v Kurovodicích pod Drábskými světničkami. Nemohla si však na nové prostředí zvyknout, proto záhy putuje zpět do Prahy, kde se však o ni manželé Kabátovi (v té době s malým synkem) nemohli plně postarat. Ve finále tedy skončila v Pražské psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Ludmile Maceškové se sice nepovedl život, ale její smrt, jež ji zastihla v Bohnické psychiatrické léčebně 3. května 1974, byla zřejmě přesně taková, po jaké toužila již před mnoha lety: "stál jsem u jejího lůžka před několika posledními hodinami jejího pozemského života. Neslyšela mě, nevnímala nic kolem sebe, hluboce pohroužena dovnitř, a z jejích slabě pootevřených úst vycházelo nepřetržité, šepotavé vzývání Božího jména." /20/

nahoru

JANA KAMENÍKA ŽIVOT DUCHOVNÍ

Oč byl vnější - všední život Ludmily Maceškové krušnější, o to bohatší pak byl její život vnitřní - duchovní, který tvořil živnou půdu pro její tvorbu básnickou. Sáhneme-li do historie rodiny Ludmily Maceškové, nalezneme zde pouze jeden moment projevu jakési duchovní aktivity, a tím je konverze Ludmiliny matky. Na této konverzi je zajímavá církev, jíž si paní Poprová zvolila. Ta koncem života přestoupila k víře adventistů sedmého dne, kteří se vyznačují značnou bigotností a poměrně asketickým životem, dodržujíce veškeré biblické příkazy i zákazy včetně prakticky všech starozákonních, čímž se například v oblasti životosprávy a ve striktním dodržování zákazu práce v den sobotní přibližují Židům. Pozoruhodný je na celé věci fakt, že (jelikož se adventní hnutí do Čech dostalo až počátkem dvacátého století) v době, kdy se do jeho božího stáda zařadila i paní Poprová, čítalo několik málo rodin, které se scházely v malých skupinkách a, nemajíce vlastních kazatelen, v soukromých bytech. Od jednotlivých členů se tedy očekávala maximální služba posvátné věci uchování a rozšíření adventistické verze křesťanské víry, která se drží Písma pokud možno doslovně (viz výše) a, jsouc jednou z nejpřísnějších protestantských odnoží, vyžaduje intenzívní nasazení tělem i duší. Ve své době tedy příklon ženy ze střední vrstvy a důstojné matky dvou dospělých dcer k této velmi mladé, malé a u nás ještě nezakořeněné církvi byl pro konzervativní maloměstskou společnost činem přinejmenším nestandardním.

V hledání té pravé duchovní cesty zašla dcera paní Poprové ještě dále. Jestliže pro matku Poprovou v jejích posledních letech byla víra smyslem života, pro její dceru pak byla jediným odůvodněním existence a její podmínkou. Slovo "víra" zde však není zcela na místě. Stejně jako většina ostatních věcí, vylučuje se i víra v pojetí Ludmily Maceškové z okruhu běžných představ o náboženském vyznání. Přesnější je zde pojem duchovní život, jehož hodláme užívat i nadále. Protože však tato duchovní existence se s fyzickou existencí Ludmily Maceškové nejen že neslučovala, ba byla přímo jejím antipodem, byla naše básnířka nucena žít takříkajíc "dvojím životem"...

Zlomem v tomto druhém životě, jejž však básnířka kladla jednoznačně na místo první, bylo právě uzavření manželství s Josefem Rónem. Tuto proměnu však předznamenávaly již zážitky z dětství, kdy díky panovačnosti své hysterické matky byla nucena trávit prakticky veškerý svůj mimoškolní čas o samotě, kde se pak utíkala do světa fantazie. Ono, jí několikrát zmiňované, utrpení v prvním i druhém svazku pak bylo klíčem k již známému nebo alespoň tušenému schodišti vedoucímu k Bohu. Její cesta je pro nás o to zajímavější, že si ji Macešková stavěla sama na základě své znalosti západní i východní mystiky. Je zcela originálním spojením jednotlivých prvků mnoha teistických i ateistických náboženství a filosofických systémů. Sama to ve stručnosti shrnula takto: ... má Cesta, napůl ryze křesťanská (dle svých symbolů pašijových), napůl Bhakti podle proudění té božské (hadí) síly, kterou tělo jako by také ... vnímalo /21/. Jednoduše řečeno: místo aby se ona přizpůsobila některému z nich, přizpůsobovala jejich části své duchovní potřebě, přičemž vycházela z koncepce, že Bůh je jenom podmínkou života, aniž do něj libovolně zasahuje, a že onen vnější život člověka je vytvářen pouze jím samým jako výsledek jeho myšlenek a činů. Ačkoli byla ve třicátých letech nějakou dobu členkou Weinfurterovy mystické společnosti "Psyché" /22/, postupně zjistila, že jakékoli společenství s jeho stanovami pro ni znamená nežádoucí omezení a posunutí duchovních záležitostí do sféry manipulace a bezduchých gest namísto duchovního vzepětí: Víra v předurčení osudu zejména doplňuje víru ve znovuvtělování (po odpykání minulých vin). Ale nesnáší se zcela s naukou křesťanskou, ač by ji zlidštila. - Vytýká-li se církvi katolické inkvisice, musíme uvážiti, že inkvisice a veškerý morální úpadek této církve nastal vždy tehdy, kdy se církev stávala politickým státem ve státech. Politika zabíjí církev. Neboť to jest, jakoby pastýř dal ovečce vlka za ochránce. Proto jen zvrhlost členů církve ji poskvrňuje, ale církev, věc sama o sobě a hlavně její vnitřní obsah je povznesen nade vše. Tajemství božská, jež dnes snad už ani nikdo z církve nezná nebo alespoň jim nevěří, jsou to, co nelze pošpinit ani zahubit. /23/ Stejně tak nepředstavitelná pro ni byla institucionalizace jakékoli ideje: Každá lidská instituce zabije ponenáhlu ideu, nad níž se vybudovala... /24/ Přesto její úcta k této nadosobní a nadinstitucionální "ideji", jakkoli v podobě zkrocené jakoukoli "ideologií" byla velká: ...Zatím zemřel p. Reynek. Bůh buď s jeho duší. Jeho Bůh byl katolický Bůh, ale on v něj hluboce věřil. Respektuji tuto víru, je-li hluboká. Má Cesta byla také křesťanská ... ale byla ještě navíc obohacena některými poznatky z východu, které jsem také prožívala. /25/ Na buddhismu zdá se mi víc to, že láska k bližnímu neznamená tu jako v křesťanství soucit (který jaksi snižuje toho, jejž litujeme), ale spíš úctu k druhému, jenž je nám jako stejně snažící se osobnost o spásu, jako my. A tím ho stavíme na roveň sobě, což je víc, než kdybychom jej litovali. Je to jaksi duchovnější. Myslím, že toto učení, třebaže má ve svých zákonech lhostejnost k světu, nevylučuje plnost života, neboť kdo nelpí na rozkoši životní, může ji i beztrestně přijmout, neboť ona jej neovládne, nýbrž zůstane on jejím vládcem. /26/

Navenek ubíjena nedůstojnými životními podmínkami, nořila se do svého života vnitřního, který se pro ni postupem času stával jediným smyslem pozemské existence. Tento fakt je nutné brát v úvahu při čtení kteréhokoliv z jejích textů, v nichž se snažila toto všudypřítomné duchovno, v jehož aureole se nacházela, postihnout slovy, jakkoli cítila, že je to nemožné. Běda, zmocním-li se slovy - ano! - mystického blaha. /27/ Takto běžně dopadá básnířčin pokus o literární uchopení autentického mystického zážitku, jehož podstatnou vlastností je již výše zmíněná nesdělitelnost, a tedy veškerá snaha má za následek zjednodušení věci. Není to tedy básnířčina vyjadřovací neobratnost, ale právě velice sebekritická obava: zápisem už se nedotýkám podstaty jevu. /28/

Základním termínem, jejž Macešková pro oblast svého duchovního života užívá, je slovo "stav": Je to jakési proměnění vědomí, při němž vědomí normální zdá se že zcela se neztrácí, nebo alespoň je snadno přivolatelné. Jenže při tom proměněném se cítí, vidí a slyší, co by se při normálním nevnímalo. Je to jako rozšíření o nějaké smysly za vnímáním normálním, při tom neobyčejná lehkost a zvlášť později velké blaženství, jemuž se žádné tělesné blaho nevyrovná ani je nedosahuje smysly ani myšlenkovým oduševněním. /29/ Tyto "stavy" začaly navštěvovat básnířku někdy koncem let dvacátých. Kromě značné nepohyblivosti způsobené tuberkulózou kosti jí mystická cvičení znemožňovala srdeční choroba (angina pectoris), takže se její mystické stavy postupně vytrácely a definitivně skončily asi deset let před její smrtí.

Je velmi těžké bez osobní zkušenosti s něčím podobným si tyto stavy představit. Je zřejmé, že to ani není možné, protože se vymykají jakékoli obecné empirické zkušenosti. A je také velmi obtížné pro toho, kdo něco podobného zažil, popsat svůj "stav" za použití běžně dostupných pojmů. Ostatně, je zajímavé, že lidé, kteří chtějí hovořit o své duchovní zkušenosti používají většinou slov z okruhu světa materiálního, slov velmi konkrétních a jednoznačných, narozdíl od abstraktních pojmů z oblasti, která by se nabízela jako první - tedy oblasti transcendentální, které se v jejich textech ať už mluvených či psaných, neobjevují takřka vůbec. Tím jen potvrzují pravidlo, že čím silnější zážitek, tím méně sdělitelný.

Zážitky Ludmily Maceškové pak patří do kategorie těch nejnesdělitelnějších. Ve svém pokusu o rekonstrukci spáleného mystického deníku se můžeme dočíst takovéto popisy "stavů":

26.VII.1944
Nyní tedy opět začínám cvičit se zbožnou emocí písmena i e o u a . A ihned ráno se dostavilo jakési vytržení, úžasné s tím, že bylo i viděním. S prvními zvuky víření se objevilo trojrozměrné množství tenkých stříbřitých vlnovek, kterážto stěna se snesla na mne a ihned mnou počal procházet známý proud a sice shora dolů. Velmi to bylo podobné jako při "polévání vodou" také shora dolů (křest vodou?) na začátku tohoto roku. Potom se snesly na mne dva kolmé, tenké příčné hladké - nevlnité - proudy a ty mi bolestně probodly bradavky obou prsů.

20.IX.1944
Proud zdola nahoru, zastavující se uprostřed trupu, k hlavě, zdá se mi, ani nedošel. Vanulo to a syčelo jako supící lokomotiva.

Značná senzibilita a psychosomatická i citová labilita byly dobrým předpokladem pro náboženské vytržení, které se básnířce stalo jedinou únikovou cestou ze světa, jenž byl pro ni subjektivně i objektivně nepřátelský. Z podhoubí této spirituální existence pak vyrůstá celé její dílo, jak zřejmo i z některých poznámek v "denících", ať už jich potom autorka literárně využila či nikoli.

nahoru

JANA KAMENÍKA ŽIVOT LITERÁRNÍ

Literární život Ludmily Maceškové začal takřka učebnicově: nadaná studentka Dívčího reálného gymnázia v Pardubicích píše ve svém volném čase verše, které pak uveřejňuje ve školním časopise. Roku 1919 otiskuje své první dvě básně v časopise Červen /30/, a to ještě pod svým dívčím jménem Ludmila Poprová. /31/ O rok později se vzdává jak svého rodného jména, tak naděje na literární dráhu. První manžel sice básnířce ve psaní úspěšně bránil, avšak na druhou stranu díky tomu, že jí znemožnil tvořit (ať už literárně nebo výtvarně), urychlilo se její zrání vnitřní. S rozpadem tohoto svazku počala se také Kameníkova dráha literární. Avšak od vzniku prvních veršů k jejich knižnímu vydání uběhla ještě dlouhá doba.

Až na konci války, na podzim roku 1944 vyšla ve Vilímkově nakladatelství Kameníkova prvotina Okna s anděly, jejíž verše ještě vycházely především z přírodních dojmů a spojovaly meditativní prvek s prvkem lyricko-reflexívním. Vydání této sbírky bylo dílem Bedřicha Fučíka, který autorce také navrhl "aby si ... zvolila mužský pseudonym, když její básně znějí víc než 'mužně' a když většina z nich se navíc tváří, jako by je psal opravdu člen méně sentimentálního pohlaví." /32/

Ludmila Macešková debutovala velmi pozdě, ve věku šestačtyřiceti let. K tomu, aby své básně zveřejnila, se zřejmě odhodlávala velice dlouho. A nebýt Fučíkovy prozřetelné supervize, zřejmě by, díky autorčině nesmělosti a neprůraznosti, asi nikdy nebyly došly tištěné podoby. Tuto nadmíru šťastnou konstelaci hvězd si uvědomovala i autorka: "Milý pane doktore, může-li něco jen lidského trvat věčně, přála bych si, aby tak trvala moje vděčnost k vám. Neboť jste to byl vy, kdo mi kdysi po léta trvající beznaději vrátil sebevědomí. ... Byl to pro mne jako zázrak, když jste tehdy tak laskavě přijal několik mých neladných lístků s verši a vzal je zcela vážně v úvahu. Tenkrát jsem poznala cosi tak silného a teplého, co mi vždy bude dávat odvahu k vytrvalosti. A dnes, kdy vidím, že to nebyla jen náhoda, ale že jste se mi skutečně duchovně přiblížil a pochopil, že vaše snaha o vydání byla skutečně uvážená, že to svou předmluvou k Oknům znovu potvrzujete, je mi opět tak dobře. V těchto vašich psaných slovech ... cítím mezi řádky vaše velké porozumění - první porozumění čtenáře. Děkuji vám, děkuji velice!" /33/

Již osud autorčina debutu jakoby předznamenával postupně gradující tendenci nakladatelství vyrábět těžkosti a problémy s vydáváním Kameníkových sbírek. "Moje sbírka uvízla na cenzuře zcela neočekávaně, neboť dr. Osvald, který ji měl v referátě, ji pustil hladce, jak sdělil osobně mému švagrovi. Předal prý ji pouze k podpisu "nahoru", což prý je už pouhá formalita ... Ale formalita se ukázala mocností mně nepřátelskou. Pan redaktor Lužík u Vilímků sdělil mi osobně, že mají zprávy, že moje knížka propuštěna nebude, protože prý je to "vysoká" poezie, které ti páni nerozumějí, a proto ji nechtějí pustit k tisku" /34/, píše autorka 17. srpna roku 1944 Bedřichu Fučíkovi, který však již tou dobou od Vilímků odcházel. Kniha nakonec na podzim vyšla ve znamení počátku třicet let trvajícího přátelství mezi její autorkou a editorem.

Na stránkách první sbírky ještě neoschla tiskařská barva a autorka již věděla, že její debut znamená zároveň opuštění stylu, jímž byl psán. "Cítím, jak hrozně je zapotřebí myslit jen na osvobození ducha, který jako by měl být pochován pod rozpadávajícím se rumištěm všeho, co kdy zbudoval na této zemi. Jako by už nemělo být postaveno nic v bývalých podobách - vypadá to jako velké rozloučení. Snad bude třeba začít docela jinak, forma a snad i mnohá vnitřní představa se bude lišit od té dřívější, ale bude to v podstatě opět věčný Duch, který se ve svém nesmírném klidu a suverenitě objeví. Je to můj sen spolupracovat na této nádherné výstavbě. Ač vím, že vleku s sebou ještě plno bývalého balastu, chci se snažit jej shodit a dobýt se k čistotě a dalšímu růstu, abych toho byla hodna." /35/ Ve znamení tohoto předsevzetí pak začala psát své další verše a postupně je posílala ke čtení Bedřichu Fučíkovi, který však zpočátku nesdílel její sympatie k nové formě a stylu: "... nejsem si jist, pustila-li jste se - formálně i metodicky - správnou cestou, to se ukáže, až toho bude víc. Zaráží mě ta volná forma, ke které se utíkáte dřív, než jste se ustálila ve verši pevném. Ten praskal přepětím, jak to do něho bylo pěchováno, kroutil se a žhnul - zde se mi to zdá příliš uvolněné, svádí vás to k výrazu - nikoli jednoduchému, jak se asi mylně domníváte, protože 'obsah' se nijak nezjednodušil - nýbrž k prozaickému, někdy až popisnému, který v 'esencích' nemůže dosáhnout účinu, jejž zamýšlíte. A pak ta abstrakce! Podstata je správná, jdete od věcí k slovu, ale podáváte ji zhusta slovníkem abstraktně filozofickým, který by mohl být zhoubou. Ty dva jazyky se základně od sebe liší - básnický musí zůstat provždy v okruhu jazyka obrazivého, emocionálního, kterého se z nepochopitelného důvodu zříkáte. To - tento způsob, tato metoda: ne zobrazování, nýbrž přemýšlení a popisů procesů a stavů a zkušeností - tato metoda zbavuje verš dosavadní dramatické účinnosti a žáru, vynechávajíc světla a odstíny. ... Snad se jedná o prudký vývoj, a já ho dosud nepochopil. Snad běží o hledání, které nemá dosud zcela pevného tvaru" /36/ S odstupem čtyřiadvaceti let však viděl již celou věc v poněkud jiném světle: "Neviditelný let, který nejen tím, jak zdolal strmé srázy ve výši spatřených duchových krajin, ale i svým úsporným, ostře a bezpečně řezaným výrazem, předjal v nejednom směru poezii dnešní doby..." /37/

V létě 1945 tedy dostala vznikající sbírka titul Neviditelný let. A jakoby tímto názvem jasnozřivá autorka předjímala její příští osud. "... dopis o nešťastném Neviditelném letu, kterému patrně bude souzeno zůstat skutečně neviditelným ..." /38/ Poválečná situace Maceškové nepřála. Nosila se budovatelská poezie, "nahý člověk" se oblékal do existenciálního hubertusu a všichni si již kasali rukávy na nadcházející ideologické boje. Jeho první projevy byly ve znamení antipatie vůči katolicky orientovaným autorům a, ačkoli se k nim Ludmila Macešková nikdy přímo nehlásila, byla díky své duchovně orientované poezii zařazena mezi katolíky. Vydání její knihy tedy nepřicházelo v úvahu. K těmto problémům se na začátku roku 1946 přidaly ještě další komplikace zdravotní v podobě erysipelu zasahujícímu celý obličej. Básnířka pronásledovaná nemocemi začala propadávat silné depresi: "... je to hrozné, a já nemám žádnou sílu to vydržet. Nespím, nejím, nemyslím, pálí mne obličej, personál je vlídný, ale já jsem tak zlá ..." /39/ píše Bedřichu Fučíkovi, v nějž vkládala veškeré naděje ohledně vydání Neviditelného letu, který zatím střídavě ležel v nakladatelství V. Petra a ve vilímkovském Tvaru. Kniha nakonec na podzim roku 1947 přece jen vyšla, neměla však příležitost se na pultech knihkupectví ani pořádně ohřát a zbytek nákladu šel po únorovém převratu do stoupy. Po Únoru byl Bedřich Fučík vypovězen z nakladatelství Vyšehrad a další dva roky poté se za ním na devět let zavřely dveře věznice. Svou nabídku na vydání třetí knížky Jana Kameníka tedy už splnit nemohl.

Po únorovém převratu, jako ostatně mnozí jiní, i Jan Kameník pro čtenářskou veřejnost zmizel ze světa. V této klatbě pak zůstala Ludmila Macešková (opět jako mnoho ostatních) obligátních dvacet let. Její internace v kulturním hádu však byla natolik dokonalá, že ji na přelomu padesátých a šedesátých let mnozí považovali za již zesnulou.

O to větším překvapením pak pro ně bylo její zmrtvýchvstání v roce 1968, k němuž jí přes básníka Ivana Diviše dopomohl spisovatel Josef Jedlička, který v mosteckém nakladatelství Dialog vydal, již těžce nemocné, básnířce sbírku Pubertální Henoch. Henochova cesta do tiskárny byla, jako ostatně vše týkající se Ludmily Maceškové, komplikovaná: "Mám-li říci, jak jsem k vydání knížky přišla, byla to také řada všelijakých křižovatek, které jsem vůbec neovlivnila svou vůlí. S panem Divišem jsem se seznámila vlastně proti své vůli a poslední křižovatka, která mě dovedla do Dialogu, byla vernisáž severočeských výtvarníků, kam jsem se šla podívat na obrázky mé neteře a jejího manžela, setkala se tam s Divišem, načež on mne po jakési krátké kontroverzi představil panu Jedličkovi, který tam přednášel. Ukázalo se, že pan Jedlička znal Okna s anděly a měl tu knížku ještě stále rád a prý vždy toužíval znát autora. A teď, když mne zná a ví, jak to se mnou je, se rozhodně přičiní, aby mi něco vyšlo." /40/

Nastala doba rehabilitací a komise Svazu československých spisovatelů si rozdělila jednotlivé případy do čtyř skupin. První tři se týkaly spisovatelů příliš známých, k nimž nebylo možno se nevyjádřit. "Čtvrtou skupinu tvoří všechny případy ostatní" píše 28. 4. 1968 Lidová demokracie. Ludmila Macešková již 11. května 1967 požádala Svaz československých spisovatelů o přijetí a po přečtení článku z LD pak 30. dubna 1968 rehabilitaci. S bojovností sobě nevlastní několikrát svou žádost, na niž déle než rok nedostávala odpověď, opakovala. Dne 10. června konečně odpověď došla - zamítavá. Ludmila Macešková se přesto nevzdala a její úsilí bylo korunováno úspěchem: 2. ledna 1970 byla přijata do SČSS - "Ironií osudu platilo členství právě asi měsíc. Potom byl stávající svaz zrušen, zlovolně a protiprávně, do toho nového už se nehlásím" /41/ , napsala si na kopii děkovného dopisu adresovaného právě zrušenému SČSS.

Dne 6. prosince 1969 uspořádali Bedřich Fučík společně s Vladimírem Justlem ve Viole večer věnovaný poezii Ludmily Maceškové. V pořadu nazvaném Memento slov Jana Kameníka přednesli Radovan Lukavský, Věra Galatíková a Nina Divíšková verše z dosud nevydaných sbírek Malá suita pro flétnu a Zápisky v noci, doplněné ukázkou ze svazku próz Učitelka hudby. Na tento večer se básnířka, sužovaná anginou pectoris, stále slábnoucím sluchem a velmi obtížně se pohybující, dostavila jen s největší námahou v nezbytném doprovodu Marcela Kabáta: "... 6.XII. mi moji literární přátelé připravili krásný večer ve Viole. Mé verše i prózy přednášeli Radovan Lukavský z Národního a dvě mladé herečky z Činoherního klubu. ... Bylo vyprodáno, byl potlesk, kytka, klanění - ale středem byla šeredná babka, sotva stojící a klanějící se o holi, silné ustavovadlo méněcennosti. ... Ale představ si to sama: jako mladá docela pohledná a nehloupá ženská být celý život zastrčená v nejhorších ponižujících podmínkách životních, opovržená, sotva s bídou se uživivší - a teď, když konečně "objevená", už zestárlá přes 70, milující už jen samotu, dokonce plešatá, kloboučkem zastírající ten úpadek atd. atd. mám být pohotová k veřejným ovacím." /42/

V únoru roku 1970 byla Ludmila Macešková požádána o několik básní do Katolického sborníku, který však nakonec nevyšel a do sborníku k 70. narozeninám Bedřicha Fučíka, který naopak vyšel. V témže roce vychází zásluhou spisovatele Věroslava Mertla v českobudějovickém nakladatelství Růže její kniha próz Učitelka hudby. I tato kniha si prošla od autorky ke čtenáři svou komplikovanou cestu. Počátkem roku 1968 předala autorka její strojopis nakladatelství Mladá fronta, kde se jej ujala redaktorka Eva Formánková, o jejíž snaze knihu vydat nemůže být pochyb. Paní Formánková udělala pro věc opravdu, co bylo v jejích silách. Když bylo jisté, že vydání v MF je, i přes neodmítavý posudek Jiřího Navrátila /43/, velmi nejisté, pokusila se nabídnout strojopisy Výhybkáře (tak se kniha měla původně jmenovat) do nakladatelství Práce, kde však i přes podstatně větší zájem redaktora Bořivoje Kopice opět nebyly zařazeny do edičního plánu. Strojopis nakonec s novým názvem Učitelka hudby skončil v, pro pražskou cenzuru přece jen trochu odlehlém, českobudějovickém nakladatelství Růže, kde vyšlo 1.500 ze slibovaných 4.000 výtisků.

Paralelně s Učitelkou hudby byly v padesátých letech psány výše zmíněné Zápisky v noci, které však koncem roku 1970 již neprošly cenzurou. Místo nich byla, opět zásluhou Bedřicha Fučíka, vydána Malá suita pro flétnu: "I dovolil jsem si malý trik: místo Zápisků jsem obratem ruky nabídl Kameníkovu sbírku čtvrtou /44/, paralelu se smířlivějším titulem: Malá suita pro flétnu, a ta prošla!" /45/

Vydání svých dalších knih se již Ludmila Macešková nedočkala. Normalizace let sedmdesátých neměla ani stín porozumění pro hodnoty, jimž Jan Kameník svou poezií sloužil. Po krátkém záblesku pokusu o svobodu, v němž padlo světlo i na dílo "patrně jediné opravdu významné básnířky tohoto století" /46/, nastalo období tmy ještě hlubší a rafinovanější, v níž se nesmělá, osudem a režimem ubitá, těžce nemocná, umírající žena již zcela ztratila.

nahoru


/1/ dnešní Dobrovského ulice (Zprávy České besedy č. 85)
/2/ rozené Balatkové
/3/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/29, složka "Životopis L. Maceškové od (její neteře) L. Matoušové"
/4/ Macešková uvádí jak rok 1920, tak i rok 1921
/5/ termín z doslovu M. Kabáta k Mystickým deníkům Jana Kameníka, Praha, Trigon 1995.
/6/ tamtéž
/7/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/32, složka "Mystické deníky" - "Proměna neboli zasvěcení"
/8/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/32, složka "Mystické deníky" - "Stručný náčrtek o své mystické cestě" s podtitulem "Mystický denník z posledních let, částečně s komentářem"
/9/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/29, složka "Životopis L. Maceškové od L. Matoušové
/10/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/30 dopisy Ivana Macešky z vojny 19.4. 1953 a 23.7. 1953, Vyškov
/11/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 354
/12/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 355
/13/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 355 - 356
/14/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 371
/15/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 356
/16/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 357
/17/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/30, dopis z 24.7.1972
/18/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/30 z dopisu Růženy Machalové z 14.7. 1969
/19/ první sňatek r. 1959, druhý sňatek r. 1966
/20/ Kameník, Jan: Mystické deníky. 1. vyd. Praha, Trigon 1995, Doslov Marcela Kabáta , str. 75
/21/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/32, složka "Mystické deníky" - "Stručný náčrtek o své mystické cestě" s podtitulem "Mystický denník z posledních let, částečně s komentářem"
/22/ Toto členství ukončila především proto, že neměla prostředky na zaplacení členských příspěvků
/23/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/32, složka "Mystické deníky" 4. X. 1944
/24/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/31, dopis Dr. Rudolfu Havlovi z 27. 7. 1969
/25/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/31, dopis Věroslavu Mertlovi z 11. 10. 1971
/26/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/32, složka "Mystické deníky" - 20. XII. 1944
/27/ Kameník, Jan: Pubertální Henoch. 1. vyd. Most, Dialog 1968. báseň "Na okraj"
/28/ Kameník, Jan: Pubertální Henoch. 1. vyd. Most, Dialog 1968. báseň "Na okraj"
/29/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/32, složka "Mystické deníky" - "Stručný náčrtek o své mystické cestě" s podtitulem "Mystický denník z posledních let, částečně s komentářem"
/30/ tedy v téže době a na témže místě jako její o poznání známější vrstevník Jiří Wolker
/31/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/29, složka "Vlastní životopis"
/32/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 330
/33/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 329 a 334
/34/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 332
/35/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 334 - 335
/36/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 340 a 343
/37/ Fučík, Bedřich: Píseň o zemi. 1. vyd. Praha, Melantrich 1994., str. 86
/38/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 346
/39/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 350
/40/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 363 - 364
/41/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/32
/42/ Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/31, z dopisu sestře Marii z 21.12.1969
/43/ Nahlédnutí do opisu redaktorského posudku Jiřího Navrátila z 29. 5. 1968 je výjimečně možné díky laskavosti Evy Formánkové, která jej, jakkoli to neodpovídá nakladatelským regulím, Ludmile Maceškové zapůjčila a tato si jej s pečlivostí sobě vlastní opsala a uschovala. - Literární archív PNP - fond Jana Kameníka - karton 4/D/33
/44/ míněno chronologicky podle doby vzniku : 1, Okna s anděly (vyšla 1944); 2, Neviditelný let (vyšla 1947); 3, Zápisky v noci (psáno 1952 - 1960, vyšlo 1979 v samizdatu a doplněno o verše z období do roku 1972 pak roku 1993); 4, Malá suita pro flétnu (psáno 1957 - 1969, vyšlo 1971) 5, Pubertální Henoch (vyšlo 1968)
/45/ Fučík, Bedřich: Setkávání a míjení. 1. vyd. Praha, Melantrich 1995., str. 374
/46/ parafráze výroku Josefa Jedličky z doslovu k vydání sbírky Pubertální Henoch

nahoru