LITERÁRNÍ DÍLO JANA KAMENÍKA V KONTEXTU DOBY

Generačně se Jan Kameník řadí ke skupině básníků, počátky jejichž tvorby spadají do let dvacátých a třicátých. Je to generace Seifertova a Nezvalova, generace zlatého věku české poezie. Z této generace se pak vyděluje výrazný proud spirituálně orientované literatury (Čep, Zahradníček, Reynek...), s nímž bývá Jan Kameník spojován nejčastěji. Základním rozdílem mezi tvorbou Jana Kameníka a tvorbou všech soudobých proudů je maximální míra Kameníkovy neangažovanosti, odtažitosti od světa a koncentrace výhradně na sféry umění a ducha. Jan Kameník navíc debutoval v době, kdy jeho literární vrstevníci již měli za sebou 10 - 20 let publikační činnosti, jméno a postavení.

Po zostření cenzury po roce 1942 vycházela sice díla předních českých básníků s velkými obtížemi, přesto se podařilo vydat Halasovo Ladění, Seifertův Kamenný most, Holanovu Terezku Planetovou... Bezprostředně po osvobození však vycházejí další sbírky Františka Hrubína, Josefa Hory, Jana Zahradníčka atd. Prosadit se vedle tak silné konkurence bylo přinejmenším velmi složité. Kameník měl na to ostatně pouhé čtyři roky, není tedy divu, že jeho dílo zůstalo veřejnosti prakticky neznámo.

"Když je společnost unavena, vynoří se básníci a osamocená díla. Kdykoli se objeví veliký hermetický básník ... je třeba se domnívat, že tato společnost ... trpí nevyléčitelnými nemocemi." /1/ Svou prvotinu "Okna s anděly" přináší Ludmila Macešková do nakladatelství Jos. R. Vilímka na podzim roku 1943. Její verše vznikaly v nejkrutějším období okupace, kdy se česká poezie všeobecně obrací k vlasti, jazyku a stává se útočištěm posledních národních hodnot. Nic z toho však v Kameníkově díle nenalezneme. Jeho verše nevycházejí z konkrétního času ani na něj neodkazují. Jeho obrat k duchovním hodnotám není povahy temporální a nezakládá se na krizi hodnot vnějších. Zdá se, jakoby Kameník válku vůbec nezaregistroval, respektive jeho poezie k ní v žádném svém plánu neodkazuje. V tomto aspektu má snad nejblíže k veršům Bohuslava Reynka, který, ač jeho inspirace vycházela z jiného motivického obzoru než Kameníkova, také nevěnuje válečným událostem ani stín své literární pozornosti.

Kameníkova druhá sbírka vychází v době ještě nevhodnější než jeho debut. Konzervativnější společenské postoje křesťanských autorů se dostávaly do střetu se všeobecným poválečným nadšením a politizací kulturního života. Mohutný proud vize nového revolučního člověka a socialistické společnosti zcela vytěsnil spirituální rozměr lidského bytí. Zásadní podíl na izolaci křesťanských autorů však měl negativní postoj některých z nich k Masarykovi a první republice a také jejich chování v období Mnichova a za druhé republiky. Záhy po skončení války tak byli významní katoličtí spisovatelé (Deml, Durych, Čep, Zahradníček) obviňováni z domnělé spolupráce s nacistickým režimem. Kameník se sice k této skupině nikdy nehlásil, ale jako básník duchovní poezie byl neméně podezřelý.

V prvních poválečných letech se klíčovým tematickým zdrojem lyrické reflexe stala pro většinu básníků všech generací válka. To platí i pro básníky spirituální a křesťanské orientace. Kameníkova sbírka "Neviditelný let" vychází sice ve stejném roce jako Zahradníčkova "La Saletta", ale tím jejich případná podobnost končí. Zahradníček se obrací ke světu, z něhož se vytrácí láska nahrazovaná hamižností a pýchou. Báseň místy útočí, místy vyjadřuje autorovu úzkost z nového ohrožení. Svět pozemský je oním místem, k němuž směřuje Zahradníček se svým duchovním poselstvím. To však rozhodně není Kameníkův případ. Kameník dává ve své poezii "zemi ... výhost" /2/ a zaměřuje se výhradně na vlastní nitro.

Po dvacetileté odmlce ve zcela změněných společenských podmínkách vychází další Kameníkova sbírka "Pubertální Henoch". V politice nastupuje reformní křídlo, ideologický dozor nad kulturou se zmírňuje. V plánech nakladatelství se po mnoha letech objevují knihy dosud zakázaných autorů. V této době zde tedy existují dvě roviny literatury, první představuje aktuální reakci na dobové změny, na rovině druhé stojí nově vyšlá díla autorů, kteří je psali v uplynulých dvaceti letech bez možnosti publikovat. Do této skupiny patří i texty Jana Kameníka. Narozdíl od poezie poválečné, která pociťuje potřebu vyjádřit se k společenské realitě, je pro tuto poezii charakteristický odvrat od skutečnosti, již někteří nahrazují hrou, jako způsobem jak vnímat tento nepochopitelný svět, jiní ponorem do minulosti či obratem do sfér duchovních. Umlčení básníci si nalézají vlastní svět, v němž mohou existovat a tvořit. Tento vnitřní svět je u mnohých (Bohuslav Reynek) doprovázen i úplnou samotou fyzickou. Pro ty, kteří se k světu a jeho osudu nějak vyjadřují, je pak charakteristická všeprostupující úzkost, jako je tomu v případě Zahradníčkových sbírek "La Salettou" počínaje. Obě tyto tendence jsou patrné v Kameníkových verších z tohoto období. Jeho vyšlé sbírky "Pubertální Henoch" (1968) a "Malá suita pro flétnu" (1971) mapují básníkovo nitro na jeho cestě za vnitřním Božstvím, nevydaná sbírka "Zápisky v noci" pak ve velké míře odráží autorovy pocity úzkosti z doby, která mu nebyla nakloněna. Básník "Zápisků" však není tím zahradníčkovským "jediným ze společenství lidského, který může svým slovem, svým obrazem podat svědectví o skutečnosti" /3/, básník "Zápisků" své době nerozumí a bojí se jí.

Jan Kameník je básníkem, jenž je pro téměř až autistický charakter své tvorby velmi těžko zařaditelný. Jeho poezie je spojována s katolicky orientovaným proudem české poezie, jeho prózy pak často řazeny po bok Ladislava Klímy či Richarda Weinera. Spirituální inspirace jeho veršů i prózy je zcela evidentní, přesto však poněkud odlišná od inspirace básníků katolického zaměření. Kameníkův Bůh rozhodně není Bohem katolickým. Nemá své nebe, anděly, svaté, o nepřítomnosti zásadního katolického motivu Panny Marie /4/ nemluvě. Jeho motivy a symboly, jakkoli mají mnoho společného se symboly katolickými, jsou pojaty z hlediska mystiky, která jim dodává mnoho dalších významů, jež symboly katolické neznají. Rozdíl tedy tkví především v jejich rozsahu a obsahu. Kameník píše o tomtéž jako "katolíci", ale chápe to trochu jinak. Něco podobného pak platí i o jeho prózách. Šílenství a podivínství Kameníkových hrdinů není tragické, jako je tomu u Klímy. Kameníkovi blázni jsou blázny z pohledu svého okolí, kterému se jeví jako osoby vyšinuté z tímto světem určených mezí. Toto vyšinutí je však jejich cílem, s nímž přichází blaženost, nikoli zoufalství. Jsou to lidé, kteří se nacházejí na nějakém stupni mystické Cesty, která, bez ohledu na to, jak se jeví lidem "vnějším", vede do "nebe". Jejich úchylka tedy není prokletím, ale požehnáním.

Srovnání Jana Kameníka s Vladimírem Holanem není o nic méně problematické. Holanova nedůvěra ke skutečnosti se u Kameníka mění v naprosté odmítání a přehlížení skutečnosti jako čehosi, co nemá žádnou hodnotu. Holan se v průběhu svého básnického vývoje stává stále více nesrozumitelným a jeho snaha po abstrakci graduje. Kameník naopak ve snaze učinit své první básně umělečtějšími, než by bylo nutno, svůj záměr trochu zatemňuje, naopak v "Pubertálním Henochovi", říká vše s odzbrojující jasností pochopitelně v mezích možností, jež jsou v tomto oboru velmi vágní. Oba dva básníci jsou zcela odvráceni od zjevného světa, zatímco však Holan hledá svět za slovy, Kameník hledá svět tam, kde všechna slova a myšlenky končí. Holan vytváří mezi slovy napětí, slovo jako takové a jeho význam jsou v ohnisku jeho pozornosti, Kameník však slov používá jen jako nedokonalého stavebního materiálu, přičemž v průběhu svého vývoje stále méně dbá na estetickou stránku stavby. "Holanův nejvlastnější způsob tvorby je meditace (přemítání, hloubání), jejímž předmětem jsou vztahy povahy abstraktní. Básnická tvorba představuje soběstačný projev, v němž jsou všechny složky, které přímo odkazují k hmotné skutečnosti, silně deformovány. Báseň tedy není obrazným pojmenováním určitých okruhů jevů, ale obrazem svéprávného, umělého světa, v němž smyslové dojmy se stávají součástí abstraktních vztahů, abstraktní pojmy jsou opět zpředmětňovány, obecný význam slov je oslaben nebo zrušen a nové významy jsou získávány z neobvyklých, často paradoxních spojení slov." /5/ Kameník o slovech, jejich významu, jejich vazbách zdaleka tolik nepřemýšlel. Pokud se nám tedy způsob jeho použití slova zdá podobný Holanovu, pak jde především o to, že Kameník se snaží pojmenovat skutečnosti nepojmenovatelné, nutně se tedy dostává do kolotoče významů a obsahů, jejich vzájemných vztahů, nutně musí dojít až k hranicím metafory a hledat nové cesty a způsoby pojmenování. Pro Holana byla sama tvorba básně mystériem, Kameník básní na mystérium pouze odkazuje. Holanovi je poezie cílem, Kameníkovi cestou.

Zařadit každého osobitého autora (jenž se sám nikam programově nehlásí, ani není nikoho zjevným epigonem) je vždy komplikované. U tak vyhraněné osobnosti, jíž ve své samotě a výlučnosti Jan Kameník bezesporu byl, je to ještě o poznání těžší. Jakkoli jsou v jeho rukopise znát vlivy mnoha autorů domácí i světové literatury, je jisté, že Jan Kameník zřejmě zůstane ve své tvorbě jevem v české literatuře zcela ojedinělým.

nahoru


/1/ Paz, Octavio: Luk a lyra. 1. vyd. Praha, Odeon 1992. str. 38
/2/ Černý, Václav: Kritický měsíčník, 1947, č. 11-12, str. 264
/3/ Fučík, Bedřich: Básnická výzva. doslov In: Zahradníček, Jan: Znamení moci. 1. vyd. Praha, Nakladatelství LN 1990. str. 63
/4/ viz Exner, Milan: Estetika slepé skvrny aneb Mystika a poezie. In: Tvar, r. 6, 1995, č. 16, str. 12-13
/5/ Opelík, Jiří a kol.: Jak číst poezii. 2. vyd. Praha, Čs. spisovatel 1969. str.163